Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 29.4.
Robert
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Svatovítský kapelník: příčestí minulé hudební munice jinak zvané František Xaver Brixi
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 23.11.2014 (10:47:50)

FRANTIŠEK XAVER BRIXI

 

     2.1.1732   PRAHA                                       ۞       14.10.1771     PRAHA

 

 

Mihotavé světlo svíčky jen nepatrně ozařovalo ručku s brčkem, klouzající po papíře matriky farního chrámu svatého Martina na Starém Městě Pražském. Muž v sutaně, zdejší farář, si nahlas diktoval: „Roku sedmnáctistého třicátého druhého měsíce ledna dne druhého pokřtěno novorozeně jménem František, Vojtěch, Emanuel. Otec pan Šimon Brixi, kantor u svatého Martina, matka Barborka. Kmotři urozený a statečný rytíř pan Vojtěch Prokop Höflinger z Pergendorfu, apelační rada, a urozený pan Jan Hynek Gemmerich z Neyberku, burgrabský rada.“

 

Svatého písma doktor a apoštolský pronotarius Jan Josef Budín se odmlčel a pohlédl na muže, stojícího v pološeru.

 

„To je všechno, Šimone!“

 

„Děkuji, důstojnosti“, odvětil kantor a regenschori Brixi.

 

Budín se krapet usmál a pokračoval dál: „Máš statného kluka, dědice. Povšiml jsem si nad křtitelnicí. A ten hlásek! Bude zřejmě kráčet ve tvých šlépějích!“

 

„Nedej bože, důstojnosti, je to bída s nouzí.“

 

„Nenaříkej dokolečka! Když se ti narodila dcera, dostals přidáno ročně 20 zlatých. Teď se taky pokusím… Lidé si tě považují, urození pánové jsou kmotry, pan arcibiskup tuze chválil tvé Te Deum a Magnificat… Čím by sis přál, aby tvůj syn byl, když ne hudebník?“

 

„Právník, důstojnosti. Doktor, když mně se nepovedlo. Je to přece jen jistější budoucnost!“

 

„Floreat! Ale říkám ti, krev se nezapře. A vy Brixiové jste muzikanti. Otec, ty, jeho brácha, jeho dcera, slyšel jsem, že si brala nějakého Bendu a jejich kluka jsem viděl zpívat u svatého Mikuláše. A pan farář si ho moc chválil, jak hude na housličky. Tedy doktor, říkáš. No, ať je kliďus píďus po tvém!“

 

Ale Šimonu Briximu, rodáku z Vlkavy u Nymburka, synu Jana Brixiho, kantora a varhaníka tamtéž, nadanému skladateli nejen hudby církevní, nebylo dopřáno vidět, jak syn roste a těšit se z jeho právnických úspěchů. Zahynul koncem října 1735.

 

Vdovu Barboru s rodinou nečekal snadný život. Šimon po sobě majetek nezanechal a tak se protloukala, jak se dalo se skřípěním zubů. Do školy přišel nový kantor. Snad podle tehdejšího zvyku dával část svého výdělku osiřelým dětem (byly tři – Jan Ferdinand narozen 1725, Josefina 1729 a František 1732). Možná i nějakým zlaťákem přispěl otec Barbory, purkmistr Fialka z Nových Benátek. Kdo ví – snad se matka dokonce odstěhovala domů, snad se i vdala, o prostých lidech historie mlčí nebo mlží. A mlčí i o neurozených dětech.

 

V roce 1744 se František objevuje na piaristickém gymnáziu v Kosmonosích. Všichni autoři uvádějí, že se tak stalo zásluhou pátera Šimona a Sancto Bartholomeleo, prý příbuzného Brixiů. Příbuzenství však nikdo nedokázal. Páter Šimon se občanským popiskem jmenoval Václav Kalous, narodil se 24. ledna 1715 v Solnici u Rychnova nad Kněžnou. Řádové sliby složil v roce 1736 a postupně působil v Mikulově, Kroměříži a ve Slaném. Co jej mohlo spojovat se Šimonem Brixi? Nebo s Bendy? Brixi otec byl o osmnáct let starší, v podstatě o generaci. Ani František Benda nemohl být Kalousovým vrstevníkem stejně jako o mnoho mladší Jiří Antonín – ti dva se sice mohli setkat, ale určitě to byla setkání krátká a letmá. Nenáročná na vše.

 

Nabízí se jedno vysvětlení. „Příbuzenství“ způsobila paní Hudba. Václav Kalous byl dle současných zápisů výborným hudebníkem a všeobecně považován za uznávaného skladatele, jehož „práce, z většiny kostelní, spojovaly prý půvab s uměním a s důstojností chrámu“. Páter Šimon nemohl sice osobně znát regenschoriho Brixiho, ale určitě se s ním setkal prostřednictvím jeho děl, která se hojně zvesela opisovala a byla známa nejen po Praze, ale i po celých Čechách. Bylo by tak nemožné, aby si přál, naplněn obdivem, setkat se se svatomartinským kantorem? A když zjistil, že už nežije, tak se alespoň ujal nejmladšího dítěte?

 

Inu, proč ne…

 

Faktem zůstává, že od roku 1744 studuje dvanáctiletý František na tehdy hudebně proslulém kosmonoském gymnáziu a má v páteru Šimonovi mocného ochránce a otcovského přítele. Odvděčil se mu výborným prospěchem. Už ve 2. třídě byl „post Pascha promotus ad gramaticam“ a ve školním katalogu se zaskvěla poznámka „Felicissimus ingenii“ svědčící, že učitelé poznali chlapcovu přirozenou inteligenci a prorokovali mu skvělou budoucnost. Mladý Brixi vynikal i v hudbě, piaristé umění přáli a vrozené talenty (svého času mezi ně v Kosmonosích patřili také Jiří Benda a Jiří Linek) podporovali, nehubovali. Františkův preceptor nikdy nezapomínal, že je Čech. Kromě toho, že mu vštěpoval učit se od velkých mistrů hudebního umění, mu i doporučoval, aby naslouchal obyčejným českým venkovským muzikantům, čerpajícím své melodie z nepřeberného bohatství lidových skladeb.

 

Brixi ukončil studium u piaristů v roce 1749. Setkal se ještě někdy s Václavem Kalousem? Možné to je – páter Šimon zemřel jako vicerektor rychnovské koleje (vrátil se tedy na stáří domů) 22. července 1786. Prahu určitě navštívil; že by nevyhledal svého nejnadanějšího žáka?

 

A jsme zase v Praze. Právě sem, do hlavního města království českého, se Brixi vrátil hledat životní štěstí. Bůhví, co jej k tomu vedlo – drtivá většina českých skladatelů a hudebníků odcházela v průběhu 18. století do zahraničí, ať to byli například Jan Dismas Zelenka, Jan Václav Stamic, Jiří Čart, Antonín Fils, František X. Richter, Václav Stich–Punto, rodina Bendů, František Tůma, Josef Mysliveček, později Josef Pichl, František Kromer–zvaný Kramář, Leopold Koželuh, Rejcha, Jírovec a další. Ti všichni usoudili, že doma se proroky nestanou a chtějí-li prorazit, musí z dusných, provinciálních Čech do vekého Světa Múzy. Někteří, právě ti, které jsme jmenovali, se proslavili a nesmazatelně se zapsali do dějin hudebního umění. Jiní se veřejného uznání nedočkali, takže čas zavál jejich jména do zapomnění. Nicméně zůstali v povědomí lidí mnoha zemí jako výborní muzikanti; z těch časů také pochází okřídlené rčení, že Čechy jsou eldorádem i konzervatoří Evropy.

 

Mohli bychom záživně zapřemýšlet, jak by se Brixiho životní osudy odvíjely, kdyby se vydal za svými příbuznými Bendy do Pruska nebo Gothy. Jak by záživněji zazářil v Mannheimu po boku Stamiců či vedle Haydna ve Vídni. František Xaver byl totiž silně a silácky nadaným skladatelem, který v lecčems, ač odříznut od hudebních center sfér centrifugy, předznamenal, jak později poznáme, příchod Mozartův.

 

Ale to jsou jen vycucané úvahy z prstu – Brixi zůstal doma. Někteří autoři se dušují, že se zapsal na univerzitu, v knihách almy mater se však jeho jméno nezobrazuje. Důvod bude zřejmě úplně prostý. Osmnáctiletý chlapec se potřeboval rychle postavit na vlastní nohy. Sedává u varhan v kostele u svatého Havla a záhy na sebe upozornil jezuity, kteří mu nabídli místo varhaníka v malostranském Mikuláši. Málo platné – následovníci pátera Koniáše měli na talenty vytříbený čuch. A protože dobře věděli, jak mocně působí hudba na prosté věřící ochočené beránky, zejména v mohutných grandiózně laděných barokních chrámech, plných přepychu a pompéznosti, stačí zajet na exkurzi do Křtin nad Brnem (a spojit si ji i s nedalekým arboretem!), obsazovali kůry svých kostelů dobrými až precizně spolehlivými muzikanty.

 

Brixi nabídku přijal. Vyřešil tak své tísnivé životní poměry a dostal se ke skvělému Schwarzovu nástroji, který mu umožnil komponovat. A snad zde sehrála roli i jiná okolnost. Františkovi se z Čech nechtělo pelášit za lepším, byl s nimi bytostně srostlý nejen původem, ale i melodičností lidových muzikantů. Jezuitům se ovšem odvděčil řadou mší, ofertorií, litaniemi a dalšími skladbičkami, ale při komponování často zabloudil do jiných témat, drobná dílka, jež psával pro potěšení své i přátel a která byla na hony vzdálena liturgickým zpěvům.

 

V roce 1759 se stal kapelníkem u svatého Víta. Funkce to byla v tehdejší hudební Praze vysoká a odpovědná. Zde mohl plně rozvinout své veliké nadání. Vedle zpěváků měl k dispozici na tehdejší poměry mohutný orchestr s 32 hudebníky (pro srovnání, co je to těleso eso vedle esa: v divadle v Kotcích jich hrála sotva polovina na svůj orgán pro sluchový orgán) a tak dostal příležitost rozvinout své myšlenky a připravit půdu českému klasicismu. S funkcí bylo totiž spojeno nemálo povinností. „Bohoslužby dostoupily tou dobou dosud nevídané vnější nádhery“, píše Otakar Kamper, „a rozmnožovány různými slavnostmi mimořádnými, mnohé památné dny panovnického domu, za války sedmileté přes tu chvíli oslavy různých událostí, jubilea prelátů a podobné jiné, vše oslavováno s největší okázalostí a zpravidla se vyžadovalo jako projev zvláštní úcty napsati a nastudovati novou skladbu pro tu kterou příležitost blaženou. Vedle toho měl kapelník dozírati na vokalisty chrámové, navštěvující školy a vyučovat je nakažlivé a přesto nezhoubné hudbě.“

 

To všechno Brixi dělal a navíc docházel do kláštera benediktinek u svatého Jirky na Hradě. O této „funkci navíc“ jsou rovněž rozepře. Někteří muzikologové ji považují za neprokázanou. Jiní používají termín „prý“ a další opětovně dokazují, že dómský kapelník byl svatojiřským varhaníkem proto, že musel odevzdávat část svého platu svému předchůdci Novákovi, dosud žijícímu. Ale žádného nenapadlo, že návštěvy benediktinek byly vynuceny zcela prozaickou událostí. Roku 1757 způsobily pruské koule, dopadající zhurta na Hrad, požár, který zdemoloval vzácné svatovítské varhany. Nové, Gärtnerovy o 40 rejstřících a 2 619 píšťalách, byly dokončeny až v roce 1765. A záhada je vyřešena – Brixi přece někde hrát musel a nejbližší nástroj čekal na pohlazení v kostele svatého Jiří… amen!

 

Jaký byl vůbec František Xaver Brixi?

 

Jeho kukuč, jak již bylo předneseno, vůbec neznáme. Z různých poznámek lze usoudit, že měl štíhlou, nevysokou postavu, že mu nebyl cizí vtip a obroušený humor (zkomponoval například hudební žert Kočičí povyk, v němž napodobil hlasy dvou koťat, kočky a starého rozmrzelého kocoura), že přátelé si ho považovali a Pražané se o něm zmiňovali hlavně s pochvalou v hlase. A že proslul fantastickou pracovitostí. Napsal, snad, kolem 500 skladeb, většinou (jak jinak!) chrámových – 105 mší, 263 hymnů, motet a ofertorií, 26 litanií, 24 nešporů, 5 rekviem a nějaká ta šprťouchlata. Ale komponoval i díla světská: koncerty pro varhany nebo cembalo, fugy, toccaty a partity, árie, preludia, intermezzo pro dechové nástroje, klavírní suitu, skvělou symfonii D dur a hudební dramata, nazývaná operetami. Popularitu mezi prostým lidem si pak vysloužil na české texty psanými litaniemi, sborovou parafrází na koledu Narodil se Kristus pán, písní Lyricky hajej a neruš, můj andílku v pastorální mši D dur, pastorelami, vzniklými pod vlivem českých lidových koled i dalšími skladbami počítaje mezi ně i Sejkorku, o ptáčkovi, přilétajícímu v horské nehostinné zimě zobat posilňující živiny za okno.

 

Škoda, že převážná většina Brixiho prací se nedochovala. Mnohé vzaly za své, když se za Josefa II. povinně rušily kostely a kláštery, jiné zmizely v soukromých archívech a tam, neošetřovány, podlehly náporům prachu. A další se dostaly do nepovolaných pracek… Ale ty partitury, jež jako zázrakem, třebas jen v torzech, zůstaly po dnešní generace, přesvědčivě dosvědčují, jak velký mistr v Praze na začátku druhé poloviny 18. století, skromně a nenápadně tvořil hodnotu za hodnotou. Záhy se oprostil od patetického barokního výrazu a začal razit nový způsob hudebního myšlení (Jakub Jan Ryba: „V Čechách měla chrámová hudba před Brixim vážný, suchý a velmi šetrný nebo nešetrný ráz prostoty. Brixi pak vdechl ve své skladby barvitost a energii.“) Celým svým dílem pak připravil základy k nástupu českého hudebního klasicismu. A ač neznal (a ani nemohl znát) Mozarta v tom nejlepším opusu, nacházíme u něj prvky, které se později staly významnými znaky mozartovské hudební mluvy. Zvláště jeho nástrojové předehry a mezihry k chrámovým skladbám, jakož i varhanní a klavírní koncerty, mají již zcela mozartovský charakter.

 

Nevěříte? Máte se dívat pořádně na relaci VĚŘTE NEVĚŘTE.

 

Až někdy, třeba v rozhlase zaplácaném moderními a nanicovatými reklamami na zbytnou předraženou potřebu člověka nebo na programu některého symfonického tělesa, bude Brixiho varhanní koncert D dur, nenechte si jej utéct do vzduchoprázdna. A pozorně se zaposlouchejte do závěru orchestrálního úvodu, pár taktů před nástupem varhanního sóla. A určitě se podivíte – uslyšíte totiž úryvek z Figarovy svatby, část klasické operní árie Non più andrai.

 

Tak F.X. Brixi, svatovítský kapelník, ve své genialitě předznamenával příchod Mozartův. Třicet let před vznikem a premiérou Figarovy svatby. Opery, kterou si pak v Praze pohvizdovali i pekařští tovaryši, aby měli do zlatova vychytané preclíky.

 

Mozart prý řekl: Moji Pražané mi rozumějí… Jak by ne, když Wolfgangu Amadeovi zcela neznámý skladatel – kterého já považuju tím pádem za více žertovného Dia Amádea – je tomu naučil naslouchat! A dobře!

 

Že se na něj v nadšení nad Mozartem téměř zapomnělo? Tak už to někdy na světě chodí. Oceňován experty, zůstává Brixi dlouhá léta upozaděn. Sem tam někdo užasl, když zaslechl některé jeho dílo („…slyšel jsem mši pastorální do D od Brixiho, jehož bych vzhledem ke skutečné podobě nazval českým Händlem“ – Josef Proksch, 1838!), sem tam se hrával na kostelních kůrech (až koncem 19. století vymizel vlivem cyrilského hnutí), sem tam někdo uvažoval vydat jeho skladby (například ředitel konzervatoře Josef Krejčí v roce 1863), sem tam se někdo zmínil o kráse nedochovaných oratorií a oper, z nichž dnes citujeme vlastně jen názvy bez linoucího se obsahu.

 

Ačkoliv – s jednou operní hříčkou jsme měli možnost docela nedávno se seznámit. Jmenuje se Erat unum cantor bonus (Byl kdysi jeden dobrý kantor k mání i k pousmání) a hrála se na školních představeních.

 

Jak jsme již poreferovali stručně a výstižně, děj je prostinký, ale ta hudba – vtipná, laškovná, charakterizující jednotlivé tváře, parodující italskou operu seriu, prostě dokonale sférická ukázka Brixiho umění pohladit ouška i celou lidskou tvář. Tím více musíme litovat, že si z něj můžeme zahrát či poslechnout tak zoufale nemnoho – Koncert F dur pro varhany a orchestr, Partitu B dur, Pastorální moteto, Preludium, Partitu B dur, Intermezzo pro dechové nástroje, symfonii D dur, několik (centri, foukej, koukej, foukej centri…) fug. A to je všechno, i když jen základní fond hudebního oddělení Národního muzea v Praze má jeho díla zaznamenána na více než 500 kartotéčních lístcích. Ale pouze jedinou partituru psanou jeho vlastní rukou – mši k Panně Marii staroboleslavské s datací srpen 1770.

 

Až někdy půjdete třeba z prima čajovny v Nerudově 19, dál rozkošnou Malou Stranou, zastavte se neplánovaně v Thunovské ulici před domem s číslíčkem 185 a nebudete litovat toho, že byste prohloupili. Odtud 9. října 1771 vyšel svatovítský kapelník František Xaver Brixi, aby vyhledal lékařskou pomoc. Už řadu dní churavěl a pronásledován stupňujícími se horečkami se cítil vyflusnutý a škaredě unavený až do morku kostí.

 

Za týden usedl děkan svatovítské kapituly František Bartoš, pečující o chrámový kůr ke svým zápiskům Tumbarius, aby na stránce 48 (Mortes musicorum) uvedl zápisem na pravou míru: „Zesnul v Pánu František Brixi, kapelník, muž veškeré úcty hodný, první mezi hudebníky a znalý všech instrumentů. Skladatel, jemuž se v království nikdo nevyrovnal; odkázal hudebniny vlastních skladeb pannám u svatého Jiří s podmínkou, že jsou povinováni je zapůjčiti, kdyby o něco z toho požádal náš chór, ovšem když jim budou opět vráceny. Zastával svůj úřad po dvanáct roků se všeobecným uznáním a žil příkladně po celý čas svého života. Neženat zemřel 14. října léta Páně tisícho sedmistého sedmdesátého prvního a je pohřben u Milosrdných bratří, kam se dal dopravit za příčinou léčení, nikoli učení od medikamentů mučení.“

 

 

 

 

Král Lásky je pan Přítulný v každé době

ne vždy exceluje, ale vždy stojí při Tobě

chce Tě potěšit, povzbudit, podržet Tě pevně

že Tě chce mít krásnou, obdiv uvnitř a i zevně

 

Král Lásky je pan Přítulný v každé chvíli

ne vždy trefí směr, ale vždycky dojde k cíli

sondy k modrotiskům nebo sonáty k větším činům ve spletitostech života

Pierrot a jeho dáma vychvalují svěžest, ta se v nich jako motýl mihotá

 

Nikdy černá nikdy perná nikdy z nouze jen chaboučký protipól

život je jak balón se kterým Antonín Panenka vyslal do sítě Gól... :-)

vždycky jin a vždycky jang a vždycky prohánění za cílem

Charlie Chaplin by jí řek, ať si začne vychutnávat let, peprně svou beztíž s Vesmírem

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter